Je možné, že se dva lidi, co se nikdy v životě neviděli, mohou do sebe zamilovat? Může takový vztah na dálku vůbec fungovat? Tyto otázky si jistě pokládají ti z vás, co tomuto způsobu zamilování moc nedůvěřují, ovšem jsou i tací, kteří to na vlastní kůži zažili… jako já.
Jednoho dne jsem se rozhodla založit si účet na nejmenované seznamce, kde se dá seznámit s mnoha lidmi nehledě na národnost. Byla to bezplatná seznamka, tudíž jste neplatili za registraci ani korunu. Většina seznamek po vás chce jméno, nebo nick, abych byla ještě více konkrétní přezdívku, fotografie a to vaše, aby bylo vidět, že jste to opravdu vy, pak už jen maličkosti, jako je věk, zájmy, hobby, popřípadě – co hledáte.
Já vše vyplnila jak má být, neuplynula ani hodinka a už mi klikali rádoby „noví“ zájemci o moji osobu na profil. Ze začátku jsem to brala jako zábavu, že jsem prostě vždycky přišla, sedla k počítači a s dotyčnýma se „poznávala“. Ovšem jen do té doby, než jsem klikla na JEHO profil…
Fotky, které se mi objevily na obrazovce monitoru byly tak dokonalé, ta osoba na nich mě okouzlila už jen pohledem. Nemusela jsem si s ním ani psát a věděla jsem, že ho chci moc, ale opravdu moc poznat. Neváhala jsem ani vteřinku a napsala mu krátkou, o to stručnou zprávu. Netrpělivě jsem čekala na odpověď, nic. Uplynul týden a opět nic. Byla jsem zklamaná, neboť se vždycky dalo poznat, díky kolečku, zda daná osoba je online, či kdy naposledy byla online. On online byl, ale neodpověděl na moji zprávu! Kolikrát jsem se sama sebe ptala, jestli jsem tolik škaredá? Že neodpovídá, ovšem zase jsem si to vyvrátila tím, že o mě jistí muži zájem projevovali, takže tím to rozhodně být nemohlo.
Jelikož uplynuly dva týdny, co jsem nedostala žádnou zprávu a já jsem ho chtěla tolik poznat, založila jsem si nový profil, tentokrát jsem ale změnila veškeré údaje o sobě i profilovou fotku. Ano, vydávala jsem se za jinou ženu. Znovu jsem mu zkusila napsat.
Netrpělivě, ale už jaksi sebejistějším pocitem jsem čekala na odpověď, v hloubi duše jsem doufala, že napíše… a „ejhle“ napsal! Od té doby jsme si začali psát pravidelně. Jelikož já nebyla „já“, napovídala jsem mu hromadu nesmyslů, zkrátka jsem ze sebe udělala něco, co nejsem, ale zároveň něco, co se mu líbilo.
Jelikož čím víc času jsme spolu strávili „online“, tím víc jsem se začala nenávidět, protože on si vlastně nepsal se mnou, ale s osobou, kterou jsem si vymyslela a do dokonalosti vylíčila. Hodně mě to začalo trápit, že jednoho dne jsem si prostě řekla DOST! Takhle to dál nejde! Musím jít s pravdou ven.
Napsala jsem mu vše, jak se patří, tentokrát jako já, popsala jsem se jaká doopravdy jsem, byla to skoro slohovka, ale v ten moment mi bylo všechno jedno, jediné, co jsem chtěla bylo, aby mi odpustil moje chování a hlavně to, co jsem provedla..
Ukázalo se, že je to opravdu skvělý člověk, nikdy bych nevěřila, že na internetu se takoví lidé dají najít..
Naše „lovestory“ pokračovala, mohu dokonce říct, že jsme si začali psát ještě častěji, než předtím, nezáleželo na čase, na ničem, psali jsme si společně od rána bez přestávky až do půlnoci, někdy i déle. Je pravdou, že jsem občas nestíhala ani pořádně se najíst..
I když jsme se ze začátku domluvili, že budeme jen kamarádi, něco mi říkalo, že to kamarádství není..
Už ani nevím, co mě to napadlo, ale objevila jsem další seznamku, tentokrát s diskuzí, kde si mohlo psát více lidí naráz nehledě na pohlaví. Problém nastal, když to zjistil, cítila jsem, že to není člověk, se kterým jsem si psala, byl divný, kolikrát mi přišel žárlivý. Když jsem mu napsala nereagoval, odmítal si nechat cokoliv vysvětlit. Tudíž mi došlo, že naše kamarádství, taky nebral jako kamarádství, ale něco zvláštního, nedá se ani přesněji říct, co to bylo, snad jen něco jako láska přes internet s otevřeným koncem..
Stále čekám, že se můj „kamarád“ ozve a budeme se moci poznat osobně, protože rok, co jsme spolu prožili „online“ nikdo smazat nemůže.